Mám štěstí… Ne nadarmo se ve všech článcích a knihách o životním stylu čím dál častěji objevují slova jako pozitivní myšlení, optimismus a radost z maličkostí. Ono to tak doopravdy funguje a to hlavně mezi lidmi navzájem. Vždy se raději budeme obklopovat přáteli, kolegy, kteří srší pozitivní energií a tzv. nás dobíjejí, než těmi, kteří jsou pravým opakem. Štěstí v úvodu jsem zmínila, protože si vážím všeho, co mám. Fajn lidi kolem sebe, práci, která mě baví, a za největší dar považuji to, že jsem zdravá a díky tomu se mohu věnovat svému nejmilejšímu koníčku, kterým je běhání.
Nebylo tomu tak ale vždy. K běhání jsem si našla cestu postupně. Začalo to před třemi lety jako rozptýlení při učení na VŠ zkoušky samozřejmě s bonusem zhubnout pár kg a zpevnit postavu. To vše se dařilo a na běhu jsem si postupem času vytvořila „závislost“. Prostě jsem ty endorfiny potřebovala čím dál častěji. Chodím běhat sama, se sluchátky a je to ten největší relax a odreagování od všech starostí. Bydlím v Polabí, místní krajina je naprostá rovina, takže takový můj běžný trénink je 10 km po stezce podle řeky Labe. Pokud je čas, jako např. o víkendu, tak si trasu podle nálady prodloužím.
Následovaly další: Běh krále Jiřího v Poděbradech (10 km), sázka s kolegou v práci vyvrcholila mým osobním rekordem (10 km za 44:34), následovalo 3. místo v Běhu lipovou alejí v Nymburce (10 km). Jaké to je získat medaili, jsem si krátce na to vyzkoušela znovu a to na běhu Kolínem. To bylo 15 km, moc příjemná trasa.
Od 15 km to není daleko k půlmaratonu. Už když jsem byla jako divák ve VIP zóně na pražském půlmaratonu, připadala jsem si nějak zvláštně. „Proč jsem tady u plného rautu a ne radši v tom davu běžců?“ říkala jsem si v duchu. Do roka a do dne si ten půlmaraton taky zaběhnu, slíbila jsem si pro sebe. Každopádně rok bych čekat nevydržela, a když se naskytla příležitost vyrazit na mnichovský půlmaraton, neváhala jsem ani chvíli. Zážitek to byl skvělý, počasí vyšlo, stejně jako u všech mých předchozích závodů, na výbornou a s časem 1 hod 45 minut jsem byla taky celkem spokojená. V cíli jsem si pomyslela, že by nebylo špatné zaběhnout si na podzim ještě jeden půlmaraton. A i to se splnilo a nebyl to úplně obyčejný půlmaraton. V průběhu letních prázdnin se moc organizovaných běhů nekonalo, ale 31. srpen jsem měl v diáři zvýrazněný dlouho dopředu. Byl to totiž den, kdy se konal běh We run Prague 2013 ve Žlutých lázních. Už při příchodu do areálu jsem cítila tu skvělou náladu, která byla patrná na každém účastníkovi. Těch bylo celkem přes 8 000, z toho více než 4 000 žen. Věděla jsem, že vyvrcholením celé akce bude losování, kdy jedna vylosovaná výherkyně vyhraje zájezd na ženský půlmaraton do San Francisca. Ale to rozhodně nebyl důvod, proč jsem si tuto akci od Nike nenechala ujít. Chtěla jsem si užít běh historickou Prahou a nasát atmosféru zase trochu jiného typu závodu, než jsem byla doposud zvyklá.
Viděly jsme nejzajímavější místa ve městě, čas zbyl i na nákupy, které k návštěvě USA patří. A v SF je spousta možností. Navštívily jsme vyhlášené restaurace a nechyběl ani ranní trénink, focení a natáčení.
Všude byly ženy běžkyně, výborně naladěné a atmosféra byla nepopsatelná. Nejedná se o obyčejný půlmaraton, ale o unikátní běžeckou akci, která je zároveň charitativní událostí podporující boj proti leukémii.
Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 30 000 žen z 54 zemí světa. Start byl v 6:30 tamního času na Union Square a trasa byla naplánovaná podle pobřeží oceánu s výhledem na Alcatraz a Golden Gate Bridge. Já na běhání nejvíc miluji to, že během krátké chvíle lze stihnout spoustu věcí. Vidět běžný život v daném městě, zasportovat si, popovídat si, nafotit okolí, občerstvit se a v tomto případě ještě přispět na dobrou věc. A těch bonusů, které běhání přináší je mnohem více. Prostě užít si to se vším všudy. A to se na půlmaratonu v SF rozhodně povedlo. A jaká je moje další výzva pro nadcházející běžeckou sezónu? Každý běžec už asi tuší… Ano, je to maraton!
Poděbrady, 30. 10. 2013