Mám štěstí… Ne nadarmo se ve všech článcích a knihách o životním stylu čím dál častěji objevují slova jako pozitivní myšlení, optimismus a radost z maličkostí. Ono to tak doopravdy funguje a to hlavně mezi lidmi navzájem. Vždy se raději budeme obklopovat přáteli, kolegy, kteří srší pozitivní energií a tzv. nás dobíjejí, než těmi, kteří jsou pravým opakem. Štěstí v úvodu jsem zmínila, protože si vážím všeho, co mám. Fajn lidi kolem sebe, práci, která mě baví, a za největší dar považuji to, že jsem zdravá a díky tomu se mohu věnovat svému nejmilejšímu koníčku, kterým je běhání.
Nebylo tomu tak ale vždy. K běhání jsem si našla cestu postupně. Začalo to před třemi lety jako rozptýlení při učení na VŠ zkoušky samozřejmě s bonusem zhubnout pár kg a zpevnit postavu. To vše se dařilo a na běhu jsem si postupem času vytvořila „závislost“. Prostě jsem ty endorfiny potřebovala čím dál častěji. Chodím běhat sama, se sluchátky a je to ten největší relax a odreagování od všech starostí. Bydlím v Polabí, místní krajina je naprostá rovina, takže takový můj běžný trénink je 10 km po stezce podle řeky Labe. Pokud je čas, jako např. o víkendu, tak si trasu podle nálady prodloužím.
Nikdy by mě ale nenapadlo zúčastnit se nějakého běžeckého závodu. Až jednou, když jsem potkala svého spolužáka z gymnázia, který běhu také úplně propadl, jsem změnila názor. „Simčo, zkus to. Máš dobrý čas a budeš mít ještě lepší. Ten dav tě strhne, je to úplně něco jiného, uvidíš“, opakoval mi při každém setkání. Tak jsem tedy chtěla vyzkoušet, co na takových akcích, kterých je v každém městě, každý týden u nás i v zahraničí víc než dost, všichni mají. Vyrazila jsem tedy s ním v březnu na Pečeckou desítku. Byla ještě zima, ale ta atmosféra a to všechno dění kolem, bylo super. Věděla jsem, že to zřejmě nebude můj poslední letošní organizovaný výběh.Následovaly další: Běh krále Jiřího v Poděbradech (10 km), sázka s kolegou v práci vyvrcholila mým osobním rekordem (10 km za 44:34), následovalo 3. místo v Běhu lipovou alejí v Nymburce (10 km). Jaké to je získat medaili, jsem si krátce na to vyzkoušela znovu a to na běhu Kolínem. To bylo 15 km, moc příjemná trasa.
Od 15 km to není daleko k půlmaratonu. Už když jsem byla jako divák ve VIP zóně na pražském půlmaratonu, připadala jsem si nějak zvláštně. „Proč jsem tady u plného rautu a ne radši v tom davu běžců?“ říkala jsem si v duchu. Do roka a do dne si ten půlmaraton taky zaběhnu, slíbila jsem si pro sebe. Každopádně rok bych čekat nevydržela, a když se naskytla příležitost vyrazit na mnichovský půlmaraton, neváhala jsem ani chvíli. Zážitek to byl skvělý, počasí vyšlo, stejně jako u všech mých předchozích závodů, na výbornou a s časem 1 hod 45 minut jsem byla taky celkem spokojená. V cíli jsem si pomyslela, že by nebylo špatné zaběhnout si na podzim ještě jeden půlmaraton. A i to se splnilo a nebyl to úplně obyčejný půlmaraton. V průběhu letních prázdnin se moc organizovaných běhů nekonalo, ale 31. srpen jsem měl v diáři zvýrazněný dlouho dopředu. Byl to totiž den, kdy se konal běh We run Prague 2013 ve Žlutých lázních. Už při příchodu do areálu jsem cítila tu skvělou náladu, která byla patrná na každém účastníkovi. Těch bylo celkem přes 8 000, z toho více než 4 000 žen. Věděla jsem, že vyvrcholením celé akce bude losování, kdy jedna vylosovaná výherkyně vyhraje zájezd na ženský půlmaraton do San Francisca. Ale to rozhodně nebyl důvod, proč jsem si tuto akci od Nike nenechala ujít. Chtěla jsem si užít běh historickou Prahou a nasát atmosféru zase trochu jiného typu závodu, než jsem byla doposud zvyklá.
Už víte, proč jsem psala v úvodu o tom štěstí? Asi hádáte správně, to jméno výherkyně, které se objevilo na obrazovce, skutečně patřilo mně. Nemohla jsem tomu uvěřit, když mi cenu předávala Paula Radcliffe. Spolu s poukazem jsem obdržela několik informací o startu, letu, co je třeba zařídit a pak už následovala příprava. Do závodu zbývaly necelé dva měsíce. Obdržela jsem tréninkový plán a užitečné rady, které ocení každý běžec. Z té vzdálenosti 21,1 km jsem strach neměla. Běhala jsem poctivě celou sezonu a kromě toho pravidelně chodím i na jiné typy posilovacích a cardio cvičení. Jediné, co jsem si nedokázala představit, byl kopcovitý terén, který je pro SF typický.V době, kdy jsem se připravovala na trať v USA, se konal ještě běh večerní Prahou. To jsem si nemohla nechat ujít a brala jsem to jako součást tréninku. Kromě toho, jsem byla domluvená se spolužákem, který mě k závodům přivedl, že si tento běh zaběhneme spolu. Musela jsem mu poděkovat, že mě k těmto akcím přivedl. A podobně jako on tehdy vyhecoval mě, přesvědčila jsem svojí mamku, ať to také zkusí. Chodí běhat pravidelně, má výbornou kondici a na většině závodů mi dělala doprovod a podporovala mne. Často říkala, že by nějaký závod také chtěla zkusit, ale že se na to necítí atd. Nakonec jsme další podzimní závod absolvovaly spolu. Ona 5 km a já 10 km. Byla nadšená a už se těší na jarní termínovku. Z toho mám velikou radost. 
Viděly jsme nejzajímavější místa ve městě, čas zbyl i na nákupy, které k návštěvě USA patří. A v SF je spousta možností. Navštívily jsme vyhlášené restaurace a nechyběl ani ranní trénink, focení a natáčení.
Všude byly ženy běžkyně, výborně naladěné a atmosféra byla nepopsatelná. Nejedná se o obyčejný půlmaraton, ale o unikátní běžeckou akci, která je zároveň charitativní událostí podporující boj proti leukémii.
Letošního ročníku se zúčastnilo celkem 30 000 žen z 54 zemí světa. Start byl v 6:30 tamního času na Union Square a trasa byla naplánovaná podle pobřeží oceánu s výhledem na Alcatraz a Golden Gate Bridge. Já na běhání nejvíc miluji to, že během krátké chvíle lze stihnout spoustu věcí. Vidět běžný život v daném městě, zasportovat si, popovídat si, nafotit okolí, občerstvit se a v tomto případě ještě přispět na dobrou věc. A těch bonusů, které běhání přináší je mnohem více. Prostě užít si to se vším všudy. A to se na půlmaratonu v SF rozhodně povedlo. A jaká je moje další výzva pro nadcházející běžeckou sezónu? Každý běžec už asi tuší… Ano, je to maraton!
Poděbrady, 30. 10. 2013